Nemůže se pořád všem vše dařit. No, ale zas na druhou stranu, taky by se občas mohlo zadařit, já bych se nezlobila. Nu dobrá. V práci to není zázrak, ale zas jsem obnovila pravidelnější příjem, a přestože jsem nebyla přijata do výdělečného podniku, není to tak úplně špatné. Pořád lepší, než klackem do oka nebo kopanec do pr*ele a tak všelijak podobně.
Z čeho mám upřímnou radost jsou mé pravidelné týdenní diskuze s mým oblíbeným vyučujícím. Ne každému se poštěstí tete`-a-tete´ (jak to přeceda označila) diskuze nad britským modernismem s energií překypujícím Američanem britského původu, který jen čeká, kdy nás, chudáky studenty, bude moci vyměnit za Britskou knihovnu. (If they give me more money, I'll leave you here and run to the British Library. Love you! I love you but I love British Library more.) A to vše jen díky spolustudentům, kteří si sice vydobili místo v jeho hodině, ale pro velký úspěch tam nechodí nebo jen zasvěceně mlčí. A poněvadž mi ticho ve třídě vadí - v JEHO hodinách je snad ještě třeskutější než jindy, on se při obvyklém výkladu většinou ani nestíhá nadychovat - a ráda ukážu, že JÁ se snažím a JÁ se zajímám a vím. Jeden se musí aspoň trochu ukázat, když líčí na vedoucího bakalářské práce. Jinak to nejde. Teda, jde, že, ovšem každý máme jinou taktiku sbližování se s vyučujícími. Konečně, když už si dám tu práci a přečtu ta diskutovaná kvanta textu, tak bych byla blbá, abych to nedala patřičně najevo a na zřetel, no ne.
Chtěla jsem se posypat, že už jsem se dlouho neukázala, ale tak nějak jsem došla k závěru, že to není potřeba. Nač. Podělala jsem se o mnoho nových a určitě velmi nezbytně nutně potřebných informací, tudíž není nutno omlouvat svou dočasnou nepřítomnost. Jeden z důvodů je taky ten, že se tu třeba zas nějakou dobu neukážu, tak si to schovám na až to bude potřeba někdy jindy. Toť.
A tady tuhle jen tak trochu na okraj, aby bylo vidět, že to bude běh na dlouhou trať:
Žádné komentáře:
Okomentovat