Tak nějak je asi zase na čase, abych sdělila, že jsem vážně ještě neumřela, a dop*dele, jsem tu pořád.
Jsem si říkala, jestli to mé příležitostné blogové zanícení není na škodu mým ostatním uměleckým snahám. Jestli si tu chvíli inšpirace tak jako nevyplácám na nesmysle, a potom se nedostanu k oněm vysněným a vytyčeným cílům v oblasti literární. Poněvadž to by mě ale vážně mrzelo, takové pěkné plány a skeče mám, jenom nebýt lemra a dokopat se, abych je dotáhla do konce. Jenomže to bych musela. To je právě ono.
S koncem minulé kalendářní jednotky čítající sedm dní skončilo období školních změn, takže teď už mi nikdo nic neodpáře. Díky Bohu. Můj vytoužený registrovaný předmět se stal mým vytouženým zapsaným předmětem a mám dosti důvodné podezření, že k tomu podstatně přispěla má pochlebující žádost o výjimku. No jestli je tomu tak, nebudu se bát použít takových to metod i jindy, jeden nikdy neví, kdy je na místě útok na ego vyučujícího.
Na to, jak jsem byla od rána taková k ničemu, tak mě večerní dišputace docela potěšily. Neříkám, že si ráda nezašťourám, když na to přijde, ale tentokrát mám pocit, že má "konstruktivní kritika" - jak byly mé komentáře nazvány - padne na úrodnou půdu a k něčemu budou. Rozhodně to minimálně poslouží k osobnímu rozvoji začínajícího autora a to si za rámeček klidně vystavím.
Vůbec je to strašně zvláštní, jak málokdo přizná a o málokom se ví či aspoň tuší, že literárně tvoří. Přitom kolikrát se jedná o poklady v šuplíku/na harddisku ukryté. Já mám několikero osob vytypovaných a ráda bych z nich něco vytáhla, jeden nikdy neví - taky je třeba omrknout konkurenci, že. Asi jako kdybych plánovala něco podnikat. I když plánovat si můžu, ale když jeden nic nenapíše, tak co s nákresy na balicím papíru a obchodní strategií pod postelí.
Nuž, šlus.
Žádné komentáře:
Okomentovat